lyžování ve francii – 1. a 2. den – cesta do Francie
Je pátek 7. února 2014 něco málo po 7 hodině večerní a na parkovišti u opavského zimáku se začíná shlukovat jakási omladina. Podle času by se mohlo jednat o puberťáky popíjející nejlevnější krabicové čučo před svou školou (v Opavě určitě nic neobvyklého ? ), ale není tomu tak. I když zásobami alkoholu tito jedinci očividně taky disponují a to na první pohled většími, než se 15letému floutkovi může vůbec zdát. No, a když se k tomu přidají lyže a prkna ležící opřená opodál, musí být už naprosto jasné, co se tady děje…JEDE SE NA HORY – lyžování ve Francii!!!
Hemží se kolem mě jak obličeje profláklé a mně důvěrně známé, tak i nové tváře, které s naším Laynem jedou poprvé. Počítám, obhlížím, seznamuji se, kontroluji, počítám znovu, vyhlížím autobus, opět počítám a autobus je tady! A v něm další omladina! A ne ledajaká, ale ostravska (pozn. autor schválně nevyužívá interpunkčního znaménka, aby demonstroval způsob mluvy, který je právě pro ostravský region tak typický)! Skupinka takych blonďatych ostravaček vystupuje z autobusu a kuři. No nic, du se představit. Sympaticke děvuchy. Sama prdel, sama sranda. Nasedame, vyražime (konec ostravske pasaže). No, popravdě byly z Kopřivnice, ale tam nevím, jak se mluví. ?
A jak už to bývá, hned po nasednutí započal na játra náročný proces seznamování. A než jsme dojeli do Brna, byli jsme seznámeni každý s každým několikrát. Čert to vem, lepší víc než míň. Nutno dodat, že skupinka brňáků měla co dělat, aby nastolené tempo dohnala. Ale dařilo se. Rychlá zastávka v Praze, kde nabíráme mimo naše Layňáky i jednoho nevítaného hosta. Slečna sedící mlčky u okna na mě popravdě nepůsobila příliš kultivovaně, ale na druhou stranu kdo po těch 5 hodinách náročného seznamování ano? ? No nic, aspoň máme konečně živého maskota…Když už ale chyběla místa k sezení, bylo zřejmé, že ta tu nepatří. Následoval nevinný výslech, ze kterého bylo jasné, že dotyčná nepoužívá kreditku jen k placení…i když tahle kreditku asi těžko má. S vřelým pocitem, že se o Laynu mluví už i ve vybrané společnosti obyvatel pražských podchodů a parku u hl. nádraží, jsem slečnu gentlemansky doprovodil ke dveřím a řidiči dal povel k odjezdu směr Plzeň. Tam jsme nabrali našeho posledního a zároveň nejlépe alkoholem vybaveného cestujícího „made in USA“ a pak už jsme mohli v plné síle vyrazit na SNOW FUN RIDE 2014 do francouzského Puy St. Vincent!!!
Po probuzení nás čekalo něco, na co všichni v Česku čekali, čekají a už se asi letos nedočkají…SNÍH! Sněhem pokryté Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Itálie a rázem jsme ve Francii. No a tady sype…ale jak? Stěrače nestíhají. Cestáři taky ne. Dokonce musíme nasazovat řetězy. Ano, tolik sněhu nás slavnostně vítalo ve Francii. V Česku máme hovno, pardon, Layno, a tady tohle. A nemít tak zdatného řidiče aka Schumechar v buse, který bral i některé serpentiny smykem, hlavně aby se autobus v prudkém kopci nezastavil, na místo bychom asi ani nedojeli. Ale my dojeli, všichni v pořádku, všichni zdraví. Ubytovat, zabrat nejbližší postel a spát…Teda špatně! Ubytovat, najíst se, umýt a pokračovat v nekonečném procesu seznamování!
3. den
Po náročném večeru, kdy se někteří dokonce stihli i ve 3 hodiny ráno seznámit s recepčním, nás čekalo to, na co se všichni celou cestu těšili – projet se po alpských vrcholcích. Pro některé poprvé v letošním roce, pro některé dokonce poprvé v životě. Skipasy a mapy střediska rozdány, skupinovka vyfocena, důležité informace vyřčeny a průzkum střediska může začít! Ačkoliv jsme z dostupných informací nečekali nic ohromného (středisko je přece jenom o něco menší než jiná francouzská střediska), byli jsme mile překvapeni. Absolutní ráj pro freeride, který asi málokdo z nás kde jinde zažil. Párkrát jsme si sjeli sjezdovku, aby se neřeklo, ale pak už jsme se vrhli mezi stromy do lesů, které vypadaly jako velká bílá nadýchaná peřina se zabodnutými párátky.
A když už nohy bolely, tak následovala zevlpauza na lehátkách u místního bistra umístěného přímo v budově naší residence. No jaký to luxus bydlet přímo na svahu. A další luxus na nás volal pokaždé, když jsme kolem našeho neoficiálního basecampu ala „pivo a gyros“ projížděli. Pohled na venkovní vyhřívaný bazén zasypaný dokola hromadou prašanu vytvářel v našich hlavách představy absolutní pohody. Taky se tam odehrál nejeden mejdan a do teď nevíme, zda má někdo z nás zásluhu na té sněžné fréze na dně bazénu, kvůli které byl poslední den bazén uzavřen. Ale spíš ne, my jsme přece slušňáci! ? A večer jak jinak než mejdan nebo spíš taková pokojová improvizace. Oblibě se toho večera těšil hlavně pokoj 125, kde bylo v jednu chvíli i kolem 20 lidi. Ti, co odpadli rychle minulou noc, to dnes náležitě doháněli. A že to vypadalo. Padaly židle, padaly sklenky, padaly flašky z oken, padalo jedno pivo za druhým, padaly vtípky, padaly panáky do žíznivých hrdel, i lidi padali…a venku padal sníh!
4. den
No, dneska už se vstávalo poněkud hůř. Popravdě se po včerejšku ani není čemu divit. Jenom málokdo to stihl na 9. hodinu…spíš tak na 10., na 11. Kocovina některých jedinců dosahovala výšek venkovního sněhu a někteří dokonce dopolední ježdění úplně zabalili a ven vyšli až po obědě. ? Zásoba piv u našich pánu řidičů mizela každým dnem rychleji a rychleji a už druhý den ježdění byla půlka pryč (je taky rozdíl koupit si české pivo za 25 Kč nebo francouzský patok za 5 éček, že?). Podle námi dostupné předpovědi mělo dneska opět sypat. A taky, že sypalo. Ale jak…k už napadaným 2 a půl metrům přibyl další metr. Jo, čtete správně. Za den nám napadl metr čerstvého prašanu a přesně o tom je lyžování ve Francii. A k překvapení všech se v těchto „sypacích“ podmínkách dalo i poměrně slušně zajezdit, jelikož viditelnost zůstala i přesto hodně dobrá. Ale všichni se samozřejmě těšili na následující den, kdy bude možné těchto super podmínek naplno využít. Ani ne tak na sjezdovkách, jako spíš ve volném prostranství, kde si to valíte mezi stromy po kolena ve sněhu a vidět jde jenom nose prkna nebo špičky lyží. Hlavně nespadnout. Vůbec ne, kvůli případné bolesti, protože padat do tohohle, to je jako za odměnu. Ale vyhrabat se pak z toho je už trošku náročnější. ? No, už aby byl zítřek…
Večer jsme pak svým nohám a celému tělu dopřáli trochu té horské pohody a šli se pořádně vysaunovat. Akorát, že voda jim netekla moc studená, tak nezbývalo nic jiného než se jít zchladit ven, do toho bílého pekla. A řeknu vám, mnohem lepší než nějaká studená voda…Nechápaví frantíci jenom tupě čuměli, když jsme se kolem nich úplně nazí proháněli hned vedle sjezdovky, váleli se ve sněhu jak lachtani a u toho ještě vypadali, že si to užíváme! K večeru se pak i vyjasnila obloha a my měli konečně možnost vidět ty nádherné vrcholky hor v národním parku Ecrins. K tomu jsme si dali večerní promítačku filmu Bad Grandpa – takové naše minikino na velitelském pokoji 124! A možná právě to ve spojitosti s náročným ježděním a následným skvělým saunováním způsobilo, že jsme šli toho dne na naše poměry celkem brzo spát (asi v 1). Popravdě za to ale spíš může ta včerejší párty. ?
5. den
Super freeride, na který jsme se po včerejším cukrování všichni těšili, doplnila ještě azurová obloha a bylo uděláno! To jsou přesně ta rána, kvůli kterým chcete jezdit do Alp. Navíc, díky tomu, že to včera večer nebylo tak divoké (jako obvykle) jsme se na tu nádheru mohli dívat očima střízlivýma a bez opice, kterou sebou většinou ráno na svah taháme. Dopoledne se neslo ve stylu natáčení na svahu, takže GoPročka a kamery byly v plném zápřahu a kameraman Lukáš byl v tu chvíli asi nejvíce obletovaným jezdcem ve středisku. A nutno podotknout, že jsme kvůli dobrým záběrům v sázku vložili i naše zdraví. Lukáš srážku s vypatlaným Francouzem, který se nás snažil přesvědčit, že 5 metrů není 5, ale 15, ještě jakžtakž ustál. V mém případě už to bylo trochu horší. Ale naštěstí s námi jezdí lidé různých schopností a v tomto případě byla absolutní výhrou fyzioterapeutka Lenča. Po několika masážích, jejichž bolest nejde ani slovy popsat (ale tak jsem tvrďák, že… ? ), mi vrátila skoro všechny obratle tam, kam patří, a já se dokonce mohl poslední den vrátit na svah. Toš, šikovné holky s námi jezdí! ?
No ale zpátky k zážitkům z ježdění, ty jsou přece podstatné! Dokonce i vlekaři nám dnešní suprový den chtěli maximálně zpříjemnit a tak se rozhodli pustit do provozu lanovku la Pendine, která vede na úplný vrchol střediska (2750 m. n. m.). Sice předtím odpálili pár lavin, ale i tak nám tam nahoře nechali dost „matroše“. Navíc ten výhled, který se nahoře nabízel! No asi 20 minut jsme tam stáli a jenom fotili a užívali si to panorama. A když už bylo fotek dost, vrhli jsme se do těch nadýchaných peřin. Do svahů, po kterých minimálně po dobu 3 posledních dní nikdo nejel. Bez jakýchkoliv vyjetých stop a známky přítomnosti člověka. No, asi si to dovedete představit. Hlavně pro ty, co freeride předtím nikdy nezkoušeli, to byl nepopsatelný zážitek. Podepsat se svou stopou na svah chtěla ale samozřejmě spousta lidí, takže po necelých 2-3 hodinkách to už vypadalo trošku jinak. To už jsme ale my, zkušení layňáci, byli tímto pocitem nabaženi a následovala opalovací zevlpauza v našem basecampu. Odpoledne pak přišla na řadu divočina v již zmiňovaném bazénu, který jsme vzali hromadně útokem, a v jednu chvíli nás tam bylo takových 20-30. Z balkónu hrála hudba, dokola hromady sněhu a mezi námi pořád něco kolovalo, takže „pool párty“ jak se patří! Akorát ta voda mohla být trošku teplejší. Není ale nic lepšího než se pořádně vyválet v hromadách sněhu a pak si hopsnout zpátky. A rázem to má pocitově tak o 10 stupňů víc. ? Večer pak následovala „pizza night“, kdy jsme si rezervovali místní restauračku la Chaumiére a dali si pořádně do nosu! A potom už tradičně jak jinak než mejdan na pokojích!
6. den
Další den a opět vymetená obloha, slunko pečící jak trouba na 180 stupňů a všude hromady sněhu! Na dnešní den jsme se rozhodli uspořádat výšlap na Col du Bal (2601 m. n. m.) za nejlepším freeridem, který tohle středisko nabízí. Během asi 20minutového hiku si člověk říká, jestli to stálo za to, taková námaha. Ale jakmile se dostane na vrchol a vidí to vše kolem sebe, jakmile jde po úzkém hřebeni a vidí kolem sebe ty příkré svahy a jakmile se poprvé vrhne do toho freeridového ráje, ztratí všechny pochybnosti! Tohle by si měl vyzkoušet každý! Prostě zážitek na celý život! Když už jste v Puy St. Vincent, tak tam jděte! Nikde nikdo, jenom vy a území o velikosti asi 10 km2 zasypané tolika sněhem, že v Soči by jim to stačilo ne na 1, ale 3 olympiády! Ten zážitek přebije i následnou bolest nohou, která musí pochopitelně po tak dlouhém pojezdu ve volném terénu přijít! Ale fakt to stojí za to!
Odpoledne pak byla na programu promítačka hokeje. No, mohlo to dopadnout líp, ale naštěstí jsme si uměli i tak spravit náladu. Večerní mega párty v místním klubu byla legendární! Klub naplnění k prasknutí! Dokonce tak, že se improvizovaně začala vytvářet i párty venku! Pařilo se jak za mlada, kluci roztáčeli holky, holky roztáčely své sexy zadky a barmani roztáčeli hektolitry piva! Byli jsme tak rozjetí, že někteří si po příchodu do residence dali ještě noční „zakázané“ koupání v bazénu! Jiní pokračovali v nastoleném tempu „normálně“ na pokojích…
7. den
Po 2 azurových dnech přišlo to, co si možná někteří přáli – pořádná fujavice. Ne, že by někomu tyto podmínky ježdění zrovna vyhovovaly, ale aspoň měl opodstatněný důvod, proč zůstat na pokoji. Takže pátý den ježdění se odehrával spíš na jednotlivých pokojích než venku na svahu. Ale i tak to stálo za to. Jedlo se a pilo, hrály se různé hry, na balkóně se pálily výtvory různých tvarů a chutí a ty měly takové účinky, že netrvalo dlouho a z balkónů nám začali lítat lidi. Ale v jakém stylu! Backflipy, frontflipy, polonahé cudné děvy… to vše mohli spatřit ti, co v tu chvíli stáli pod naším balkónem. Naštěstí se skákalo do měkkého a některé jedince pohltila tato 2m hluboká bílá peřina natolik, že jim po dopadu šla vidět jenom hlava. No aspoň, při snaze dostat se ven pobavili ostatní, že Čmeldo? ?
No a po tak náročném dni, to samozřejmě chtělo nějaký relax! A není nic lepšího než 2hodinový veget v sauně, kde jsme vypotili všechen ten alkohol, co jsme stihli přes den zkonzumovat. Na svěžesti vzduchu to bylo samozřejmě znát, ale naštěstí jsme měli sauny rezervovány jenom pro nás, takže jsme daný odér nemuseli nikomu vysvětlovat. Po sauně pak následovala plánovaná dávka hazardu a to v podobě pokerového turnaje, kde se sešlo nakonec 7 hráčů a asi desítka přihlížejících. Největší pozornost na sebe určitě stáhla jediná zástupkyně něžného pohlaví v tomto turnaji Klárka, která se zřejmě v rámci své strategie snažila působit na začátku hry spíše jako lehčí soupeř, nicméně ve chvíli, kdy to nikdo nečekal, zaútočila! Jednou hrou dokázala vyřadit rovnou dva silné soupeře a nakonec obsadila skvělé 3. místo!
8. den
A co by to bylo za poslední den ježdění, kdyby nás ráno nepřivítalo pořádně rozpálené slunce a jasná obloha. Tomu říkám vstávání…Takže sluneční brýle a opalovací krémy po denní odmlce opět v akci. Někteří dokonce nechali na pokojích i bundy a poslední den chtěli ukázat, že to na svahu nejen neskutečně válí, ale že u toho i jakžtakž vypadají. ? Možná právě kvůli hezkému počasí, možná však spíše kvůli dost chabému výkonu proti Švédsku, už málokdo sledoval hokejový zápas naší repre proti Lotyšsku, který se toho rána odehrával. No naštěstí dopadl stejně dobře jako náš poslední den ježdění. A takové podmínky si přímo říkaly o opětovný výšlap na vrchol Col du Bal (2601 m. n. m.) a následný nepopsatelný freeridový zážitek z údolí Narreyroux. Někteří z nás to stihli dokonce 2krát.
Po několika dnech už byla vidět na většině z nás nějaká ta únava, takže během projíždění kolem venkovního baru, který byl hned na rohu našeho ubytování, bylo možné potkat nejednoho layňáka dávajícího si pivo a gyros a opalujícího se na horském slunci. Večer se strhla pořádná koulovačka a bylo vidět, že někteří to mají v malíku a místo bezhlavého házení sněhových koulí zvolili taktiku vyčkávání v dostatečné vzdálenosti. Tam si počkali, než se ti naspeedovanější vyřadí navzájem. Samozřejmě takhle vychytralé byly hlavně naše holky, takže to nebylo překvapení, když jsem se po zdařilém headshotu soupeře ocitl mimo hru a vedle mě stáli pouze kluci. Z toho lze vyvodit jedno – holky to s koulemi umí prostě líp! ? Pak následovala soutěž o layňácké kulichy a Jerky dobroty, v níž šlo pouze o jedno – trefit jednoho z organizátorů do hlavy. Teda to byl ten hlavní cíl, nicméně už po pár pokusech bylo jasné, že některým jedincům jde nejen o to se trefit, ale také udeřit co možná největší silou. No budiž, já tam nestál, takže jsem tuto snahu posvětil v Ceasarovském stylu – zdviženým palcem! No a netřeba říkat, že se mnohým tato činnost zalíbila natolik, že vydrželi na onen živý cíl házet i poté, co už byla soutěž ukončena a ceny rozdány. Hold být organizátorem někdy prostě bolí (o čemž jsem se mimo jiné přesvědčil také sám během natáčení na svahu). Večer pak poslední párty, opět ve velkém stylu! Ještě aby ne, když je to poslední noc! No, někteří z nás jeli i nonstop!
9. a 10. den – cesta zpátky
Následujícího rána už nás čekalo jediné – vystěhovat se, podívat se naposled na krásné místní panorama a vyrazit směr domů! Po cestě ještě rychlá zastávka v supermarketu, nakoupit nějaké ty dárky domů, aby se neřeklo a mohla začít autobusová seznamovačka č. 2. To je jedno, že už se všichni moc dobře známé, seznamování není nikdo dost. ? Sám za sebe můžu s klidem říct, že jsem si zájezd neskutečně užil a to i přes mé zranění a organizační povinnosti. Perfektní středisko, nádherné počasí, bomba sněhové podmínky, ale hlavně super banda lidí, díky kterým byl tenhle zájezd legendární a nezapomenutelný! Díky moc všem a doufám, že se s vámi všemi uvidím již tuto sobotu na afterpárty a nebo na jednom z našich dalších zájezdů! A taky doufám, že za tohle všechno dostanu aspoň bod! ?
Koukni se na celou foto galerii z tohoto termínu ZDE.
Letošní zájezdy do Francie ZDE.
Layňák Honza
