Tento článek vznikl jako záznam motorkářského zájezdu do Nepálu, který se uskutečnil v termínu 16. 11. – 30. 11. 2025. Neberte ho prosím jako klasický cestopis ani jako detailního průvodce po Nepálu. Je to spíš popis trasy den po dni, jednotlivých etap, zastávek a náročnosti, tak jak jsme je skutečně zažili přímo ze sedla motorky.
Cílem tohoto textu není vyjmenovat všechny památky ani popsat každý chrám do posledního detailu. Mojí snahou je přiblížit atmosféru celého zájezdu, ukázat, jak dny na podobné cestě probíhají, jak se střídá jízda, odpočinek, chaos i klid, a hlavně jak funguje skupina lidí na cestě daleko od domova.
Text je doplněný o fotografie přímo z této výpravy, které podle mě dokážou říct víc než dlouhé popisy. Pokud zvažujete, jestli je motorkářský Nepál pro vás, věřím, že právě kombinace tohoto popisu a fotek vám pomůže udělat si reálnou představu – o trase, náročnosti i o tom, jaký tenhle zájezd skutečně je.
DEN 1 – Přílet do Káthmándú
Výjezd: –
Kilometry: 0 km
Cíl: Káthmándú
Obtížnost: Lehká
Do Káthmándú přilétáme kolem jedenácté dopoledne a už při otevření dveří letadla je jasné, že tohle nebude klasická dovolená. Teplý vzduch, směs výfukových plynů, koření a prachu. Chaos, hluk, troubení – a přesto zvláštní klid, který v tom všem funguje.
Hned na letišti řešíme SIM karty. Neomezená data na 14 dní vyjdou zhruba na 1500 rupií a rychle se ukazuje, že SIM karta je v Nepálu nutnost, ne komfort. Navigace, domluva, improvizace – bez dat tu člověk moc daleko nedojede.
U východu z letiště už na nás čekají naši nepálští guidi Rajip a Ovi. Usměvaví, v pohodě, jako by stres byl cizí slovo. Dvě auta nás odvážejí do hotelu a cestou se rovnou zastavujeme v obchodě s motorkářskou výbavou. Skoro polovina skupiny kupuje přilbu. Nejlevnější místní helmy stojí kolem 500 Kč, ale kdo chce něco jistějšího, bere enduro helmu typu LS2 za cca 2500 Kč. Nepál je levný, ale asfalt je tvrdý všude stejně.
Odpoledne vyrážíme do města. První pivo, první nepálské jídlo a pak rovnou ke Swayambhunathu – Monkey Temple. Schody, opice, kadidlo, modlitební praporky a výhled na celé Káthmándú. Večer se ztrácíme v uličkách Thamelu a den zakončujeme uvítacím večírkem v Shisha baru s živou hudbou. Motorky zatím stojí, ale v hlavách už se točí první kilometry.
DEN 2 – Káthmándú → Hetauda
Výjezd: 9:00
Kilometry: cca 85 km
Cíl: Hetauda
Obtížnost: Střední (hlavně kvůli výjezdu z Káthmandu)
Ráno v sedm snídaně, v osm přebíráme motorky. Royal Enfieldy stojí připravené hned za hotelem. Zavazadla házíme do doprovodného auta, kde kromě řidiče sedí i mechanik. V kufru má lanka, pneu, páčky, rám – pojízdná dílna, ze které by se dala složit další motorka.
Celá výprava má 19 lidí: dva nepálští guide, mechanik, řidič, dva čeští guide a třináct účastníků. Největší parta je z Opavy, osm lidí. Pak trojice v čele s Honzou, kterému je 68 let a brzy se ukazuje, že věk tady nikoho nezajímá.
V 9:00 vyrážíme do dopravní džungle Káthmándú. Klaksony, motorky, autobusy, psi, krávy. Po prvním kilometru se skupina nechtěně rozdělí. Po hodině a půl se potkáváme na okraji města a čekáme asi 40 minut na druhou část, která vyjela jinou trasou.
Za městem přichází první odměna. Provoz řídne, vesnice střídají pole, předjíždíme nekonečné kolony kamionů. Začínáme stoupat do hor a na vrcholku zastavujeme na oběd. Jídlo za pár korun, kafe do plecháčku a výhledy, které dávají tušit, co nás v Nepálu ještě čeká.
Sjezd do údolí, malý brod, focení, střídání asfaltu a hlíny. Kolem čtvrté přijíždíme do hotelu v Hetaudě. Večeře, místní pivo a večer. Část skupiny vyráží s Rajipem na průzkum pevnosti Makwanpur Gadhi, zbytek zůstává na hotelu a ladí první nepálský večer.
DEN 3 – Hetauda → Chitwan
Výjezd: 8:00
Kilometry: cca 180 km
Cíl: Chitwan
Obtížnost: lehká/střední
Ráno vyrážíme směrem na jih. Hned od hotelu jedeme klikatou cestou přes vesnice k pevnosti Makwanpur Gadhi, která sehrála důležitou roli v bojích s britskou Východoindickou společností. Dnes tu panuje klid, jen vítr a výhledy do údolí.
Po návratu na hlavní trasu projíždíme malými městy. Život se odehrává přímo u silnice – děti, krávy, stánky. Skupina se znovu rozpadá, někdo předjede, někdo špatně odbočí. Čekáme asi půl hodiny a pokračujeme dál. V Nepálu se nikam nespěchá.
Postupně se dostáváme do jižní části země. Vedro, vlhko, jiná vegetace. U silnice potkáváme opice. Odpoledne přijíždíme do Chitwanu, oblasti proslulé národním parkem. Ubytování připomíná resort u moře. Po obědě bazén, večer výlet na korbě auta do města. A tam – sloni. Prostě sloni v ulicích.
DEN 4 – Chitwan National Park
Výjezd: 8:00
Kilometry: cca 30 km (loď + jeep)
Cíl: Chitwan
Obtížnost: Lehká
Ráno vyrážíme na lodičky po řece Rapti. Ticho, džungle, ptáci. Krokodýli se moc neukazují, ale atmosféra je silná sama o sobě.
Odpoledne pokračujeme jeep safari v Chitwan National Park. Máme štěstí – nosorožec s mládětem vychází přímo před naše auto a chvíli tam stojí, jako by věděl, že je hlavní hvězda dne.
Večer jdeme do kulturního domu na tradiční tance. Lístek stojí pár korun, sál je plný dětí a energie. Ke konci už tančí i naše skupina na pódiu.
DEN 5 – Chitwan → Lumbini
Výjezd: 8:00
Kilometry: cca 210 km
Cíl: Lumbini
Obtížnost: Střední
Ráno znovu sedáme na motorky a projíždíme národním parkem. Nosorožci, jezera, otevřená krajina. Motorka dává svobodu, kterou žádný jeep nenahradí.
Přes Bhairahawu (Siddharthanagar) míříme do Lumbini, rodiště Buddhy. Místo zapsané na seznamu UNESCO, kde se podle tradice narodil Siddhártha Gautama. Areál je obrovský, klidný, plný klášterů z celého světa.
Cesta je dlouhá, rozbité silnice, kamiony, zácpy. Do Lumbini přijíždíme těsně před zavíračkou. Procházíme Mayadevi Temple, kde se nachází pozůstatky domu Buddhovy matky. Po dnech hluku působí tohle místo až neuvěřitelně tiše.
Večer řešíme pivo. Nikdo neumí anglicky, nikdo nerozumí číslům ani pojmu „vychlazené“. Část skupiny vyráží tuk-tukem do města a končíme na malé střešní terase.
DEN 6 – Bhairahaw → Pokhara
Výjezd: 7:30
Kilometry: cca 200 km
Cíl: Pokhara
Obtížnost: Těžká (technická jízda – sice většinou krásný asfalt, ale asi 1000 zatáček)
Ráno startujeme dřív, než si většina lidí v Bhairahawa vůbec stihne dát čaj. Ještě včera jsme chodili po tichém areálu, kde se narodil Buddha, a dneska už zas sedíme na Enfieldech a míříme zpátky do hor. A to je na Nepálu to nejlepší — během pár hodin přepneš z duchovní pohody do motorkářské koncentrace, kde máš dvě možnosti: dívat se dopředu… nebo rychle litovat.
Nejdřív se prokousáváme ranní dopravou ven z města. Přesně ten typ provozu, kde všichni jedou „nějak“, nikdo se nedívá do zrcátek, ale kupodivu se nikdo moc netrefuje. Na krajnici stánky s ovocem, krámky s pneumatikami, občas kráva, která evidentně nečetla žádné dopravní předpisy. Párkrát zastavíme, srovnáme skupinu a pak se konečně dostaneme na otevřenější silnici.
Cestou nahoru se krajina začne měnit. Nížiny mizí, vzduch je sušší, silnice se začíná kroutit. Střídá se asfalt s horšími úseky, občas prach, občas výmoly, které vypadají jako kdyby někdo testoval, kolik nervů má evropský cestovatel. A právě tady začíná Nepál v té nejhezčí verzi — zatáčka za zatáčkou, občas výhled do údolí, občas prudké stoupání, kde se motor opře do práce a člověk má pocit, že jede po nekonečném hadovi.
Zastavujeme na čaj a něco malého k jídlu v jedné z horských jídelniček u silnice. Vypadá to skromně, ale je to přesně ten typ místa, kde dostaneš dal bhat, roti a čaj rychleji, než stihneš sundat rukavice. Všude kolem pobíhají děti, u stolu sedí místní chlapi, kteří na vás koukají jako na cirkus — a vlastně mají pravdu.
Kousek před Tansenem se silnice na chvíli uklidní a my si naivně myslíme, že už to bude jen příjemné. Pak přijde další série serpentin a stoupání. V Tansenu je v plánu vyhlídka na Annapurny, jenže Nepál si občas dělá srandu. Vrcholky jsou schované v mlze — takže z výhledu máme spíš „pocit“, že tam někde jsou. A víš co? I to stačí. Protože zatímco my se snažíme „vidět hory“, hory nás mezitím učí první pravidlo: nepřijel sis pro záruky, ale pro zážitek.
Odpoledne přichází poslední dávka zatáček. Kolem čtvrté se před námi otevře Pokhara — město, které působí skoro až civilizovaně. Po dnech prachu a chaosu je hotel s bazénem něco jako upgrade na pět hvězd, i když jich má třeba jen tři. Sprcha, čisté triko a pak rovnou k jezeru Phewa Lake. Uličky plné hospod, kaváren, vůně grilovaného masa a pocit, že dneska jsme si to fakt odpracovali. Večer se točí piva a každý má v očích to samé: „Zítra? Jdeme zase.“
DEN 7 – Pokhara: helikoptéra, jeskyně a pagoda
Výjezd: 7:30 (letiště) / 14:00 (motorky)
Kilometry: cca 40 km (po městě + výjezdy)
Cíl: Pokhara
Obtížnost: Lehká
Tenhle den je typický „pokharský“ — ráno se ti chce spát, ale zároveň víš, že tě čeká něco, co se nedá odložit. Část skupiny jde na výlet do Annapurna Base Campu. A tohle není žádná „projížďka“, to je letecká verze: „pojďme se na chvíli podívat do světa, kam se normálně šlape týden.“
Jedeme na letiště a hned první problém: váha. Helikoptéra sice bere pět lidí, ale jen do určitého limitu. A když se na první skupinu podívá koordinátor, je mu jasné, že 5 průměrných čechů prostě do jedné helikoptéry nedostane. Řeší se přeházení lidí podle váhy, přepočítávání a nakonec to klapne. Dva lety, všechno vyřešeno — a po návratu jsou všichni nadšení. Let trvá kolem dvaceti minut, nahoře mají čas na procházku a fotky. A hlavně: vidět Annapurny takhle zblízka je přesně ten zážitek, který se těžko vysvětluje někomu, kdo tam nebyl. Je to majestátní, tiché a člověk si vedle těch hor připadá jako šroubek.
Odpoledne sedáme na motorky a dáváme Pokharu „po vlastním“. Nejprve Gupteshwor Cave — jeskyně, která tě stáhne hluboko dolů. Nejdřív máš pocit, že jdeš do nějaké turistické atrakce, a pak zjistíš, že jsi pár desítek metrů pod zemí, cítíš vlhkost, slyšíš vodu a najednou se objeví skrytý vodopád. Cestou míjíme svatyni Šivy — a platí klasická pravidla: boty dolů, fotky ne. V Nepálu se posvátná místa neřeší stylem „rychle cvakni a jdeme“. Tady buď respektuješ, nebo nikam nejdeš.
Pak míříme na World Peace Pagoda. Bílá stúpa nad městem, kde ti to celé docvakne: Pokhara, jezero, okolní kopce a v dálce hory. Výhled, u kterého se i ti největší drsňáci na chvíli odmlčí (a pak to samozřejmě rozbijí vtipem, aby to nevypadalo, že mají emoce).
Ještě přidáváme zastávku u Šivova památníku, kde to žije. Hudba, tanec, stánky s místními věcmi, lidé v barvách. Je to zvláštní mix poutě a spirituality — a do toho my, parta na motorkách, co vypadá, že omylem zabloudila z Dakaru.
Večer se to samozřejmě zlomí v hospodě. Rum, piva, smích. Pokhara umí být pohoda — ale pohoda po nepálsku znamená, že zítra bude zase „program“.
DEN 8 – Pokhara → Beni
Výjezd: 8:00
Kilometry: cca 90 km
Cíl: Beni
Obtížnost: Střední
Brzké vstávání, protože část skupiny chce vidět východ slunce ze Sarangkotu. Viditelnost není ideální, Annapurny se ukážou jen částečně, ale i tak je to nádhera. Ten moment, kdy se světlo pomalu přelévá přes hory a člověk si říká: „Jo, kvůli tomuhle jsem sem jel.“
Po snídani balíme věci do auta a vyrážíme směrem na sever. Začíná etapa, kdy se Pokhara pomalu mění v bránu do „vyššího Nepálu“. Výjezd z města je klasicky trochu boj — provoz, prach, chaos. Pak se ale provoz zlomí a my jedeme podél řeky, stále výš a výš. Silnice je místy úzká, prašná, občas kameny, občas asfalt. A do toho kamion, který vypadá, že byl poskládaný z pěti jiných kamionů. V zatáčce ho potkáš a najednou chápeš, proč se v Nepálu troubí — ne ze vzteku, ale jako sonar: „Jedu, tak se nějak domluvme.“
Zastavujeme u vodopádu na kafe. Takové ty nepálské zastávky, kdy sedíš na plastové židli, koukáš na vodu a říkáš si, že luxus je přeceňovaný. Pak pokračujeme dál a dojíždíme k ikonickému místu — visutý most nad hlubokým údolím, kde se skáče bungee. Most je dlouhý přes 300 metrů a visí brutálně vysoko. My si dáváme spíš „bungee očima“, protože máme ještě dost kilometrů před sebou.
Oběd na druhé straně mostu a pak už dojezd do Beni. Ubytko je prosté, hotel u řeky, obří bazén, který vypadá, že byl funkční naposledy v době, kdy se Britové hádali s Nepálci. Ale tohle nikoho netrápí. V lednici se na nás směje hromada vychlazených piv a obsluha je tak milá, že si člověk připadá jako doma. Večer bufetová večeře — hodně jídla, dobré jídlo, a hlavně: po cestě chutná všechno dvakrát tolik.
Táborák, kytara, Rajip s Ovim hrají, někdo zpívá, někdo se směje, někdo přemýšlí, jestli zítra ráno vůbec vstane. Nepálská pilulka na spaní je jednoduchá: pár piv a trochu hašiše.
DEN 9 – Beni → Muktinath → Jomsom
Výjezd: 7:30
Kilometry: cca 160 km
Cíl: Jomsom
Obtížnost: těžká (střídavý povrch terénu, prach a místy úzké silnice)
Dnes je den, kdy se ti Nepál zařízne pod kůži. Vyrážíme brzo, protože míříme do Muktinathu — téměř 3800 m.n.m. Už samotná cesta je jak z filmu. Jedeš, koukáš nahoru a nechápeš, že tohle je reálné. Lesy, pásy zeleně, pak najednou sucho a nad tím vším zasněžené vrcholky.
Po cestě projíždíme checkpointem, kde ukazujeme povolení do spodního Mustangu. Zhruba tisíc korun za permit — a v tu chvíli máš pocit, že sis nekoupil papír, ale vstupenku do jiné planety. Za checkpointem se krajina mění na skoro měsíční. Prach, vítr, otevřené údolí, hory jako kulisy. A do toho dokonalý asfalt, který ti v Evropě nikdo nevěří. Ten kontrast je šílený: kousek prach, kousek asfalt, pak zase prach. Enfield vrní a ty se směješ do helmy jak blázen.
Pod Muktinathem parkujeme na parkovišti a míříme pěšky nahoru. Místní šerpové s koňmi jsou připravení vyvézt turisty. My máme nohy, takže jdeme. A pak přijde první zlom: schody. Hodně schodů. Část skupiny to vzdá ještě dřív, než se rozběhne. Dál pokračuje menší parta včetně guidů — a udělá dobře.
Muktinath je posvátné místo pro hinduisty i buddhisty. Energie je tam cítit tak, že to pochopí i člověk, který nevěří ani na předpověď počasí. Kolem kláštera vede chodníček a nad ním je 100 trubek se studenou vodou z hor. Ovi se rozhodne pro očistu karmy — a my s Milanem samozřejmě taky. Spodní prádlo, ledové sprchy, běh pod „stovkou sprch“ a pak dva ledové bazénky, kde se musíš třikrát potopit. V tu chvíli si uvědomíš, že tvůj život byl do teď vlastně hrozně pohodlný.
V klášteře dostáváme TIKU — červený puntík na čelo. Čistá karma, čistá hlava… a pak sjezd do Jomsomu, o tisíc výškových metrů níž, aby nás nechytla výškovka. Ubytko, večeře ve městě a pocit, že dnešek byl den, který se nezapomíná.
DEN 10 – Jomsom → Pokhara
Výjezd: 7:00
Kilometry: cca 190 km
Cíl: Pokhara
Obtížnost: Těžká
Ráno nás vítá mráz. Sedla jsou namrzlá, teploměr ukazuje -2 °C a ruce tuhnou ještě dřív, než stihneš otočit klíčkem. Jakmile ale vyjde slunce, Nepál zase ukáže tu svou „objednanou“ stránku — a najednou je příjemně.
Čeká nás návrat stejnou trasou, kterou jsme jeli nahoru, ale tentokrát v jednom kuse. A to je paradoxně ještě lepší. Všechno, co sis cestou nahoru nestihl užít, si teď dáváš znova. Výhledy, zatáčky, úseky asfaltu, kde si říkáš, že tohle je motorkářský sen. A samozřejmě i prach — protože bez prachu by to nebyl Nepál.
Zastávky jsou krátké, tempo rozumné. Do Pokhary přijíždíme odpoledne, oběd v lepší restauraci, večer v resortu u jezera. Pivo, klid a pocit, že Mustang už není jen slovo, ale zážitek.
DEN 11 – Pokhara → Gorkha → Barasinghe
Výjezd: 8:00
Kilometry: cca 110 km
Cíl: hotel u pivovaru Barasinghe
Obtížnost: Střední
Ráno vyrážíme z Pokhary kolem osmé. Po horských dnech v Mustangu je dnešní etapa o něco klidnější, ale rozhodně ne nudná. Jedeme krásnou cestu podél řek, přes mosty a vesnice, kde se život odehrává přímo u silnice. Děti mávají, místní sedí ve stínu domů a sledují náš průjezd, jako by to byla malá pojízdná atrakce.
Po několika desítkách kilometrů se asfalt začne nenápadně měnit v hrubší povrch a my odbočujeme směrem na Gorkhu. Město, které je pro Nepál naprosto zásadní, i když ho spousta turistů jen projede nebo úplně vynechá. Právě odsud totiž pochází legendární Gurkhové – nepálští bojovníci, kteří si udělali jméno po celém světě svou odvahou a loajalitou.
Z Gorkhy vyrážíme nahoru na hřeben, kde se nachází Gorkha Durbar (Gorkha Palace) – historický palác a chrámový komplex, který stojí na místě, odkud král Prithvi Narayan Shah v 18. století zahájil sjednocení Nepálu. Cesta nahoru je úzká, klikatá a místy rozbitá, přesně ten typ výjezdu, který motorkáře baví. Motory zabírají, výhledy se otevírají a s každou zatáčkou je jasnější, proč si tohle místo vybrali právě tady.
Nahoře parkujeme motorky a jdeme pěšky do areálu. Gorkha Durbar není jeden chrám, ale celý komplex paláců, svatyní a nádvoří, kde se mísí hinduismus s buddhismem. Nejposvátnější částí je chrám Gorakhnath, asketického jogína, podle kterého dostali Gurkhové i samotná Gorkha své jméno. Místo má zvláštní, klidnou energii. Oproti turisticky známějším místům tu panuje ticho, minimum návštěvníků a pocit, že jsi opravdu na místě, kde se psala historie.
Z vyhlídky je za dobrého počasí vidět masiv Manaslu i okolní kopce, vesnice a údolí. Sedíme, koukáme dolů a každý si to zpracovává po svém. Po dnech prachu, hluku a náročných přejezdů je tohle přesně ten typ zastávky, který cestě dává hloubku.
Po návratu k motorkám pokračujeme dál. Asfalt se střídá s lehkým off-roadem a únava z předchozích dní se pomalu ozývá, ale tempo je příjemné. Kilometrů dnes není extrémně mnoho, ale zážitků se nasbíralo víc než dost.
Odpoledne dojíždíme k hotelu u dálnice, který byl vybraný zcela záměrně – stojí hned vedle pivovaru Barasinghe. A tím je vlastně večerní program jasný. Barasinghe vaří pivo, které by se neztratilo ani v Plzni, a po několika dnech v horách chutná každé pivo o něco líp než to předchozí.
Večer trávíme právě tady. Smích, historky, rekapitulace celé cesty a dost možná i místní rekord v počtu vypitých piv. Den, který nebyl o extrémních kilometrech, ale o historii, atmosféře a přesně těch zastávkách, kvůli kterým se na takový zájezd jezdí.
DEN 12 – Barasinghe → Besisahar
Výjezd: 9:00
Kilometry: cca 80 km
Cíl: Besisahar
Obtížnost: Lehká
Dneska je „odpočinkový“ den. Vyjíždíme až v devět a jedeme krásný asfalt. Po předchozích dnech to působí jako wellness. A pak Chobot zahlásí, že mu asi klouže spojka. V Evropě by to znamenalo servis, čekání, nervy. V Nepálu? Mechanik zastaví v zatáčce, rozebere motorku a vymění spojku tak rychle, že někdo ani nedokouří cigáro. A jede se dál. Tohle je přesně ten moment, kdy si uvědomíš, že mít na tripu mechanika je lepší než mít v životě psychologa.
Přijíždíme do Besisaharu do resortu s bazénem. A to je konec veškeré motivace většiny lidí někam pokračovat. Bazén je silnější než dobrodružství. Menší parta ale stejně vyráží odpoledne do hor na off-road výjezd. Cca 27 km nahoru, těžký terén, štěrk, kameny. Nahoře nádherná vesnice a výhledy, které by člověk chtěl zarámovat.
Cestou zpátky má Ovi pád a odnáší to telefon. Nepál si bere daň — někdy prachem, někdy kamenem, někdy elektronikou. Večer krátký průzkum města, pak spát. Zítra je poslední den a nejdelší přesun.
DEN 13 – Besisahar → Káthmándú
Výjezd: 7:00
Kilometry: cca 220 km
Cíl: Káthmándú
Obtížnost: Velmi těžká
Poslední den. Vyrážíme brzo, protože víme, co nás čeká. Prvních cca 80 km jsou krásné horské úseky — přesně ten typ cesty, kdy bys nejradši zastavoval každých pět minut na fotku. Jenže pak se napojíme na jednu z nejvytíženějších silnic v Nepálu: hlavní tah mezi Pokharou a Káthmándú.
Kdo nebyl nikdy v Asii, ten si to neumí představit. Tisíce kamionů, aut a motorek. Rozbitá cesta, prach, předjíždění bez systému. Ze začátku to může být děsivé. Jenže po dvanácti dnech v Nepálu už nejsme turisté — jsme součást provozu. Kličkujeme mezi kamiony, troubíme, díváme se dopředu a fungujeme. A kupodivu si tu jízdu i užíváme, protože je to ten typ „chaosu“, který tě udrží stoprocentně přítomného.
Cca 40 km před Káthmándú odbočujeme do hor. Kdybychom pokračovali po hlavní, provoz by tak zhoustl, že bychom možná dojeli až na příští Vánoce. Přes kopce a menší silnice se nakonec dostáváme do údolí a sjíždíme do města. Poslední proplétání ulicemi, poslední klaksony, poslední prach. A pak už jen hotel, kde to celé začalo.
Podáváme si ruce, jdeme na pivo a večer se loučíme s Nepálem po česku. Zítra odlet. Dneska ještě chvíli sedíme a víme, že tohle nebyla dovolená — tohle byl zážitek, který se z hlavy jen tak nevymaže.
Shrnutí a pár čísel na závěr
Aby to nebylo jen o pocitech, tady je malá statistika celé výpravy. Čísla, která sama o sobě řeknou docela dost o tom, jak tenhle motorkářský Nepál opravdu vypadá:
- Celkově najeto: cca 1 650 km
- Počet pádů: cca 3
(spíš sklouznutí na štěrku než klasické pády) - Počet zranění: 0
- Počet kocovin: cca 48
(součet celé skupiny, někdy i víc v jednom dni) - Počet defektů: 2
- Počet definitivně porouchaných motorek: 0
A to hlavně díky tomu, že mechanici se o motorky starali každý den, většinou v době, kdy jsme my seděli na pivu a řešili úplně jiné „technické“ problémy.
Během cesty proběhlo:
- měnění těsnění pod hlavou motoru,
- výměna spojky,
- několik prasklých lanek,
- a pravděpodobně i další drobnosti, o kterých ani nevíme – protože přes noc bylo vždy hotovo a ráno motorky prostě jely.
Pro koho je tenhle zájezd určený
Tenhle motorkářský Nepál není extrém, ale rozhodně to není ani pohodový výlet na skútru po promenádě.
Základní podmínka je jednoduchá:
👉 musíš mít řidičák na motorku
a ideálně i vztah k tomu, co děláš.
Pokud bych měl definovat potřebné zkušenosti úplně jednoduše:
- každý, kdo běžně jezdí na motorce, by to měl zvládnout,
- některé pasáže jsou náročnější hlavně tím, že se jede
po nezpevněném povrchu – štěrk, prach, rozbitý asfalt, - další výzvou je místy hustý a chaotický provoz, hlavně ve městech.
Nejde ale o rychlost ani o výkony.
Nikdy nikam nespěcháme, jedeme tak, aby:
- se skupina nerozpadala,
- nikdo nebyl pod zbytečným tlakem,
- a každý si cestu hlavně užil, ne „přežil“.
- Pokud máš papíry, na motorce se cítíš jistě, ale máš z Nepálu respekt –
👉 je to naprosto v pořádku.
Ten respekt je zdravý a většinou zmizí během prvních pár dní.
Závěrem
Tenhle zájezd není o tom „kolik toho stihneme“.
Je o tom jak to celé prožijeme – od ranního startu motorů, přes prach, zatáčky, hory, chaos i klid, až po večerní pivo a historky, které by doma stejně nikdo nepochopil.
A přesně takový je i tenhle článek.
Ne jako návod.
Ale jako reálný obrázek toho, jaký motorkářský Nepál opravdu je.
